ARCHITEKTURA BYDLENÍ DESIGN

Reality na dlani

Budova Labské filharmonie se má stát ikonou města

11.01.2017

Berlín/Hamburk 10. ledna - Rozbouřenou hladinu nedalekého Severního moře připomíná střecha Labské filharmonie v Hamburku, která se ve středu otevře veřejnosti. Nepřehlédnutelná budova v srdci starého hamburského přístavu, jež se má stát novou ikonou druhého největšího města Německa, nepoutá pozornost jen zvenku, ale zaujme i strukturou vnitřního členění a designem interiérů.

"Chtěli jsme, aby lidem zůstal kontakt s vodou a větrem," říká architekt Jan-Christoph Lindert u jednoho z výklenků ve skleněné fasádě budovy, který návštěvníkům nabízí výhled na obrovský přístav i možnost kdykoli zakusit v pravdě námořní počasí.

Že je věta o kontaktu s vodou myšlena vážně, dokazuje už samotné umístění Labské filharmonie, kterou ze tří stran obklopuje Labe a kolem níž co chvíli projíždějí výletní lodě. Aby zvládla i záplavy, které do Německa nezřídka doputují až z Česka, stojí stavba 8,5 metru nad běžnou hladinou řeky. Členěna je přitom tak, aby voda nikdy nemohla dosáhnout na to nejdůležitější - dvojici hudebních sálů.

Ty jsou totiž umístěny až v nástavbě původního šestipatrového přístavního skladu z červeného zdiva. "Myšlenka byla taková, že ve skladu budou prostory s vedlejším využitím a že od střechy skladu dál bude přístup k tomu hlavnímu," vysvětluje Lindert, který se na stavbě poslední léta podílel.

Do bývalého skladu, který z jedné strany i dnes lemují staré přístavní jeřáby, se tak vešel hotel s 244 pokoji, 44 soukromých bytů, restaurace nebo parkoviště s více než 500 místy, jehož spirála leckomu možná připomene interiér slavného Guggenheimova muzea v New Yorku.

Cestu do nitra stavby, která přišla na 789 milionů eur (21,3 miliardy korun), ukazují unikátní 82 metrů dlouhé obloukovité jezdící schody, na nichž návštěvník začne lépe vnímat rozměry stavby. "Budova je vlastně obrovská, přes 100 metrů dlouhá, 110 metrů vysoká ve špici na západě a 85 metrů ve špici na východě," říká architekt švýcarské kanceláře Herzog & de Meuron o filharmonii, která má při pohledu shora téměř trojúhelníkový tvar.

Velikost budovy pocítí návštěvníci ještě citelněji na sérii schodů, které je čekají předtím, než se dostanou do některého z koncertních sálů. Hned ty první je dovedou na vyhlídkovou platformu mezi původní budovou přístavního skladu a velkolepou skleněnou nástavbou. Poté, co otevřou obrovské dveře z vlnitého skla, se ve 37 metrech nad zemí mohou částečně chráněni nástavbou projít kolem celé budovy a vychutnat si pohled na přístav i na město.

Nad úrovní platformy už jsou oba koncertní sály, do nichž je možné se dostat dalšími schodišti, tentokrát ukrytými v bílém točitém tubusu. Velký koncertní sál pojme 2100 posluchačů, z nichž žádný nesedí dále než 30 metrů od dirigenta. "To pěkné a zvláštní je to, že je možné dostat se na každé místo sálu, aniž by z něj člověk musel vyjít," konstatuje Lindert a ukazuje na trojici vzájemně propojených spirál, které se proplétají různými patry pro posluchače.

Ti si v béžovém sále plném rychle stoupajících řad šedých čalouněných křesel určitě všimnou také objektu, který se vznáší nad jejich hlavami. Obrovský kruh visící od stropu napomáhá ještě lepšímu šíření zvuku. Akustika by měla být na nejvyšší úrovni i díky speciálně zakřiveným stěnám nebo dvojitému odhlučnění.

To má zabránit mimo jiné tomu, aby do sálu nepronikl třeba zvuk lodních sirén. Na přístavní okolí ale musela budova reagovat i jinak. Více než 16.000 metrů čtverečních rozlehlou skleněnou fasádu totiž stavitelé potiskli speciálními body, které pomáhají radarům lodí s orientací. "Kdyby to lodě nevnímaly, narazily by do budovy," dodává Lindert s tím, že tak úzký kontakt se zdejšími námořními prvky si architekti nepřáli.

(čtk)